Počátkem dvacátého století můžeme zaznamenat v díle homeopata doktora Kenta vznik jevu, který označujeme jako klasickou homeopatii. Ve svém díle se snažil odstranit chaos, který nastal v homeopatii po smrti Samuela Hahnemanna. Využil obrovské množství informací ze své bohaté praxe a pokusil se najít v nich jednotný řád a postup. Jako model mu posloužil způsob platonsko-aristotelovského myšlení, uplatňovaného v evropské filosofii a teologii již po mnoho století, což svědčí o kvalitě jeho vzdělání. Platonská představa jedné velké ideální pravdy, jednoho léku, který najdeme aristotelovsko-redukcionalistickým způsobem, kdy vyloučíme všechny pravdy, léky, které považujeme za nepřesvědčivé. Zbylá pravda, lék, je považována za absolutní, neměnou, tedy nepodléhající času. Tím ovšem zasel do homeopatie problémy, které již v evropské filosofii a kultuře byly zjevné, neboť redukcionalismus uplatňovaný na systémy je pro ně vždy zhoubný.
V osmdesátých letech minulého století vidíme výrazný posun ve vnímání homeopatie. Někteří homeopaté si, díky své intenzivní praxi pochopili, že klasický model je příliš statický a neodpovídá dynamickému vývoji patologických změn které jsou typické pro náš reálný svět.
K prvním uceleným systémů, které můžeme již přiřadit k postklasické homeopatii je dílo holandského homeopata Tinuse Smitse. Tinus si uvědomil, že každý člověk se vyvíjí v čase a tím se dostává do obrazů různých homeopatických léků. Delší časové etapy pokrýval širokými léky, popsanými v odborné literatuře. Během svého života vytvořil přehledný a velmi účinný systém postklasické homeopatie.
Další propracovaný a sofistikovaný systém je dílem současného holandského homeopata Jana Scholtena. Vývoj člověka v čase je přirovnáván k vývoji prvků periodické tabulky. Obdivuhodný je také rozsah a systemizace Materie mediky. V tomto díle se již homeopatie stává samostatnou vědou.
Třetím proudem postklasické homeopatie je Česká škola klasické homeopatie, která spojuje výuku obou homeopatických směrů. Na vývoji této školy se pokusím nastínit vývoj postklasické homeopatie v posledních pětadvaceti letech.
Původně jsme začínali jako klasičtí homeopaté , tak jak nás naučili homeopatii v London College of Classical Homeopathy. Díky praxi jsme pochopili, že realita je poněkud jiná. Homeopatie je věda založená na analýze jevů (phenomenon) a systémů, tomuto vědeckému kritickému myšlení jsme podřídili samotnou homeopatii. Velkou pozornost jsme také věnovali analýze argumentů našich odpůrců a opravovali nedostatky klasické homeopatie. Neboť postklasická homeopatie nevzniká jako antitéze k homeopatii klasické, ale jako její další vývojová fáze, která bude v budoucnu sama nahrazena další podobou homeopatie.
Prvním stupněm v odlišnosti od homeopatie klasické je nauka o Vrstvách. Každý člověk, ale i zvíře či jiný systém se vyvíjí v čase. Většinou změna nastává v lidské psychice. Díky nezpracovaným negativním emocím vykreslí člověk obraz homeopatického léku na psychické úrovni a více či méně rychle ovlivňuje psychosomaticky biochemické procesy v těle. Umožňuje tak vznik patologických změn a tím nastává vykreslení obrazu homeopatického léku i na fyzické úrovni. Člověk je zde vnímán jako holistický systém, tedy psycho-bio-energetický, který se vyvíjí patologicky v čase. Důležitá je tu dynamická síla procesu, ale i méně intenzivní negativní pocit (feeling) vás dokáže během let bezpečně zabít. Tyto patologické vývojové vrstvy jsou popsatelné v obrazech homeopatických léků, kdy můžeme vidět, jak po obrazu psychickém následuje i obraz fyzický. Člověk se tak dostává do obrazu vrstvy homeopatického léku a čím je tato vrstva silnější, tím výrazněji je viditelná. Často se tváří jako dominantní obraz, který je neměnný. Nenechme se ale oklamat, protože jak říkal náš filosofický předchůdce Hérakleitos z Efezu…,,panta rhei- vše plyne.‘‘
Homeopatie je zde velmi podobná vývojové psychologii a z jejíž pramenů také můžeme čerpat.
Postupem let se ukázalo, že patologie se u lidí, ale i jiných systémů vyvíjí stejným způsobem. Vše začíná v obrazech homeopatických léků z rostlin (dětství, akutní stavy), následují soli (vývoj těla, krystalizace mozku, národa -nation), kovů (vznik chronicky viditelných patologií), kálií (velmi viditelná patologie, chronicita, zánik systému) a halogenů (rozpad systému). Zde je nutné znát skupinovou charakteristiku jednotlivých tříd. To nás vedlo k nutnosti systematizace a strukturalizace Materie mediky.
Vrstvy jsou konstituce získané, které postupnou léčbou můžete sundat a poté musí nastat doba na regeneraci. Při postupném odstraňování vrstev dojdete k obrazu léku, který již nejde sundat. Jedná se o konstituci vrozenou, neboli Formu.
Nauka o Formách byla další vývojovou fází naší školy. Tato konstituce je vrozená, po jednom z rodičů. Jedná se o soubor antropologického typu, psychikou a genetickou dispozici k určitým onemocněním. Zhruba rozděleno na světlé a tmavé typy. Zde se potkáváme s jedním ze dvou výkladů nauky o miasmatech Samuela Hahnemanna. Homeopatie je tu velmi blízká antropologii (antropologickým typům) a vzdáleně genetice s její naukou o haploskupinách ( R1a, R1b…)
Po několika letech došlo k zásadní změně vnímání systémů. Konkrétní vrstvu jsme rozdělili na celek (whole) a jednotlivosti (single, part), které mají do jisté míry svůj individuální vývoj. U člověka jsou jednotlivostmi míněny konkrétní fyzické orgány. Pro jednotnost je typické, že patologie je zde nejvíce viditelná a vykazuje na fyzické i psychické úrovni obraz jednoho léku. Někdy může i o několik patologických fází předběhnout zbytek systému. Pro homeopata je zde nezbytné znát psychosomatiku, která nám říká, jaká myšlenka působí na konkrétní orgán. Homeopatie se tu podobá matematickému modelu množin ( mathematical set), které se ovšem vyvíjí v čase. Jak v celku, tak v jednotlivostech. To přineslo řadu změn. Nutnost nového strukturovaného odebírání případu (fyzicky v současnosti, fyzicky v minulosti, psychicky v současnosti, psychicky v minulosti). Nový způsob repertorizace ( celek-whole, jednotlivost-phenomenon). Nové, lépe provázané repertorium.
Z množství informací získané léky zapisujeme do časo-prostorové mapy (time-space map), která je co nejpřesnějším zápisem vývoje patologie člověka v obrazech homeopatických léků. Poté teprve následuje analýza, která odstraňuje případné nedostatky a upozorňuje na hlubší témata v psychické oblasti, nebo v minulosti našeho pacienta.
Léky zapsané do časoprostorové mapy není možné redukovat aristotelovskou logikou na jednu velkou pravdu a bylo nutné vstoupit na pole vícehodnotové logiky (fuzzy logik)
Poslední patrem České školy klasické homeopatie jsou Linie. Byly inspirovány kapitolou Choroby a matematickými množinami. Vychází ze skupinové analýzy určité choroby (co je společné všem astmatikům) a její vývojových fází, které pokrývají přesně určené homeopatické léky. Při léčbě tak dochází k podávání léků individuálních (vrstva, jednotlivost) a skupinových (linie), vždy jeden lék v jeden čas. I méně zkušení kolegové jsou díky Liniím schopni léčit i poměrně složité nemoci, pokud jsou s nimi seznámeni. V současné době jsou zpracována témata poruch autistického spektra (autismus, Aspergerův syndrom), poruchy sociální inteligence, poruchy krátkodobé a dlouhodobé paměti, nervově degenerativní onemocnění, metabolické poruchy (vápník, hořčík, draslík) astma, poruchy hormonální sféry…
Vytvořením časoprostorové mapy můžeme předejít nepřesnostem při podání léku. Lék, který byl aktuální před několika lety nemusí být aktuální v současnosti, přestože pro něj máme velké množství symptomů.
Je důsledně holistická. Jakýkoli lék vybraný na základě pouze fyzických či pouze psychických symptomů považuje za nepřesvědčivý.
Důrazně rozlišuje mezi celkem a jednotlivostí, díky které dosahuje velké přesnosti podání. Vrstvou i šíří Kentova modelu.
Díky strukturovanému odebírání případu je odstraněna subjektivita a časté domýšlení se.
Svou strukturou odstraňuje častý chaos v klasické homeopatii.
Je minimalizován redukcionalistický účinek aristetolovské logiky na systém.
Umožňuje čerpat i z jiných vědních oborů.
Mgr. Pavel Opelka RHom